Můj svět 5. díl

„Takhle to nebylo!“ Řekl jsem nahlas ve třídě, když nám právě paní učitelka vyprávěla o stvoření, třesku a opicích. „Chtěl si něco říct, Marku?“ Zeptala se učitelka. Ale já jsem jen zavrtěl hlavou. „Tak když už jsi nás vyrušil, řekni nám, co jsi chtěl říct,“ pokračovala. „Všechno to bylo úplně jinak a učíte nás to špatně,“ oznámil jsem otráveně. „Dobře, po hodině přijď do kabinetu a tam si promluvíme,“ odpověděla mi a pokračovala dál ve své přednášce.

Slyším zvonění, pomalu opouštím třídu a přesouvám se do kabinetu. Zavřel jsem za sebou dveře a dívám se na paní učitelku, jak sedí za svým stolem, obklopena haldou papírů, které pravděpodobně obsahovaly tajné instrukce pro učení o vzniku vesmíru, nebo možná jen opravované písemky. Kdo ví?

„Proč si mi vyrušil hodinu a proč jsi myslíš, že to bylo jinak?“ Zeptala se paní učitelka s vážností, jako bych spáchal nějaký zločin.
„Já si to nemyslím, já to vím,“ odpověděl jsem s důrazem. „Jsem stále ve své knize a tam se píše úplně něco jiného, než učíte!“

Paní učitelka na chvíli ztuhla, jako by nevěděla co teď se mnou bude dělat. Pak se uvolnila. „Aha, dobře, chápu a rozumím. Já to mám takhle v osnovách a musím to tak učit, ať se to líbí nebo ne.“

„Pojďme spolu udělat dohodu,“ prohlásila paní učitelka s tónem, který naznačoval, že jde o nabídku, kterou nemohu odmítnout. „Já tě z tohoto nebudu zkoušet a ty mi na oplátku nebudeš vyrušovat hodinu.“

V tom okamžiku jsem chtěl říct: „Na to si plácnem!“ Samozřejmě, jsem to neudělal. Místo toho jsem souhlasně přikývl.
A tak jsme uzavřeli dohodu. Já jsem se vyhnul zkoušení z témat, která považuji jen za lidský výmysl a paní učitelka získala klidnější hodiny.

„Připravte se na cestu, budeme pokračovat,“ volal Jozue. Já ve svém druhém světě balím svůj stan. Chci jít vpředu vedle Mojžíše, tak spěchám, abych byl připraven. Čeká nás další cesta do zaslíbené země.

Slunce nemilosrdně pražilo na vyprahlou poušť, když jsme opouštěli Elim. Každý krok byl těžší než ten předchozí, jak se nohy bořily do horkého písku. Vzpomínky na chladivé prameny a palmové háje Elimu se zdály být vzdálenou minulostí.

Zpočátku panovala mezi lidmi odhodlanost a víra v Boží vedení. Však nás Bůh vyvedl z egyptského otroctví, otevřel nám cestu přes moře a proměnil hořkou vodu v pitnou. Ale jak dny ubíhaly a žaludky se stávaly prázdnějšími, začaly se ozývat první hlasy nespokojenosti.

Zprvu to bylo jen tiché reptání. „Kde je ta země oplývající mlékem a medem, kterou nám Mojžíš sliboval?“ ptali se jedni druhých. „Copak nás vyvedl na poušť, jen aby nás nechal zemřít hlady?“

S každým dalším dnem bez jídla hlasy sílily. Lidé se přestali ohlížet na Boží zázraky, které nás provázely, a viděli jen prázdnotu pouště a vlastní hladovějící žaludky.

Jednoho rána propukla nespokojenost naplno. Dav obklopil Mojžíše a Árona. „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom zemřeli na poušti hlady? V Egyptě jsme sice byli otroky, ale měli jsme masa do sytosti. Raději bychom zemřeli v egyptských hrncích než tady v té pustině!“

Mojžíš chápal jejich strach a frustraci, vždyť i on cítil, jak mu hladovění svírá útroby. Ale nepřestával věřit v Boží prozřetelnost.
Promluvil k lidu: „Slyšte! Bůh vás vyvedl z egyptského otroctví mocnou rukou a vytrhl vás z spárů faraóna. Copak zapomínáte na všechny zázraky, které pro vás vykonal? Věřte, že i nyní se o vás postará. Nereptejte proti Bohu, ale důvěřujte v Jeho vedení.“

Bůh slyšel nářky svého lidu a promluvil k Mojžíšovi: „Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim: Navečer budete jíst maso a ráno se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem váš Bůh.“

A stalo se. Navečer se přihnaly od moře hejna křepelek a pokryly tábor. Lidé je chytali s radostným úžasem, jejich ústa se plnila šťavnatým masem. A ráno, když rosa oschla, ležela na povrchu pouště drobounká zrnitá vrstva, jemná jako jíní.

Donebes.com - Můj svět

Celý Izrael si s údivem prohlíželi tu neznámou potravu. „Man hú?“ Ptali se jeden druhého. „Co je to?“ A tak pojmenovali ten nebeský pokrm „mana“.
Mojžíš k nim promluvil: „To je chléb, který vám dal Bůh za pokrm. Sbírejte každý, kolik potřebujete k jídlu. Nikdo ať si nenechává nic do rána.“

A tak lid sbíral manu každé ráno, někteří více, jiní méně. Ale když ji odměřili ómerem, neměl ten, kdo nasbíral mnoho, nic navíc a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Každý nasbíral tolik, kolik potřeboval k jídlu.

Bůh tak znovu prokázal svou věrnost a péči o svůj lid. I uprostřed vyprahlé pouště dokázal nasytit hladovějící a dát jim sílu k další cestě. Mana se stala symbolem Boží prozřetelnosti a připomínkou, že i v těch nejtěžších chvílích je třeba důvěřovat v Jeho vedení.

A tak jsme pokračovali v cestě pouští, posilněni nebeským pokrmem a s obnovenou vírou v našeho Boha. Před námi ležela dlouhá cesta plná nových výzev, ale věděli jsme, že nejsme sami. Bůh kráčel s námi v ohnivém a oblakovém sloupu, a ukazoval nám směr k zaslíbené zemi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přesunout se na začátek